Vtip? Ne! Českého boxera zadrželi v Moskvě na letišti. Musel zaplatit obrovskou pokutu
06.04.2021
Autor: Libor Kalous
Konečně doma. Václav Pejsar po příletu do Prahy. ZDROJ: kaocko.cz
Tento výjezd za hranice mu zůstane navždy v paměti. V pátek Václav Pejsar prohrál zápas v Moskvě za 130 sekund. Výhru bral domácí borec Alexej Papin. Místo deseti kol bitvy jen rychlá epizoda. Když se v neděli český boxer vracel, poznal ruského úředního šimla. Nestihl letadlo, musel zaplatit téměř 250 tisíc rublů pokutu, poté si sehnat novou letenku a zaplatit si ještě noc v Moskvě, letadlo letělo až za 19 hodin. „Když jsem to viděl, myslel jsem, že je to nějaký vtip,“ rozpovídal se Pejsar pro kaocko.cz po příletu do Prahy.
Jak hodnotíte páteční zápas, konec přišel za 130 sekund, což asi nebyla vaše představa, ne?
Nečekal jsem, že to bude takhle rychlý, moje očekávání bylo úplně jiný. Chtěl jsem vyhrát, minimálně jsem chtěl udělat super zápas, kde budu celých deset kol makat a nechám tam všechno. Chtěl jsem odjíždět z Ruska jako minule, když jsem tam nechal všechno. Teď mám opačné pocity, přiletěl jsem jako spráskaný pes.
Měl Papin tak silný úder?
Měl ránu, ale v širší světové špičce má každý ránu, tu mám i já. Nechci se vymlouvat, ale jistý je, že jsme viděli světovou úroveň v porovnání s naší v Čechách. U nás je nízká, k tomu covidová opatření, takže to jde ještě níže. Kluci se pomalu za mnou bojí přijet na sparingy z okresu do okresu, aby neměli problém. Když jdu do tělocvičny, lidi, kteří bydlí okolo, pomalu volají policajty, že jde někdo do tělocvičny. My reprezentujeme naši republiku a musíme se potajmu vkrádat to tělocvičny, aby na nás někdo nepřišel. Nemůžu si vzít pět lidí do tělocvičny, někdo má strach, lidi udávají.
A co tréninky v zahraničí?
To je ideální, ale opět tu máme covid, jsou hodně omezené možnosti. V Polsku i v Anglii se bojí, aby jim tam lidi něco nepřitáhli. Měl jsem možnost jet do Španělska, ale zase jsem neměl finance, abych vzal oba trenéry. Teď na to nemáme, jsou nyní omezené možnosti, příjmy, nemáme za sebou silného manažera, který by sehnal sponzora.
Jak to bylo v Rusku, když jste tam byl?
Tam vlezete do tělocvičny, kluk spáruje s mistry světa, mistry Evropy, s olympijským vítězem a já to tady pytlíkuju. Nechci nikoho shazovat, jsem rád za každý sparing, který ke mně přijede. Když to vezmu, tak do mě fakt mlátil Láďa Řezníček a Matěj Kozubovský, to jsou ostří kluci, kteří do toho jdou. Já ale potřebuju, abych se každý den v tělocvičně plazil a oni se mnou vytírali ring. Když jsem jezdil do Polska, tam jsem se v půlce sparingu modlil, ať je konec. Člověk si na to ale zvykne a jde do zápasu připravený. Když si tímhle neprojdu, dostanu pár ran a je konec.
S Papinem jste byl dvakrát počítaný…
Nejdříve jsem dostal dva háky, ty byly do obličeje v pohodě, ty mi nevadily. Pak jsem dostal přes temeno, lehce zezadu, tam se mi trochu zatočila hlava. Druhý počítání snad nebyl ani úder, přejelo mi to temeno, zezadu krk. Jak se mi točila hlava, on do mě zatlačil, myslel jsem, že mám za sebou provazy, že si povolím, ale byly dál, takže jsem do nich spadnul a on mi přejel temeno. Nepředpokládal jsem, že to bude na počítání. Jen jsem zvedl oči a rozhodčí odmával zápas. Myslím, že to bylo unáhlený, ale musím přiznat, prohrál jsem.
Jaká je cesta k lepším zítřkům?
Lepší sparingy. Pořád věřím, že i když mi je šestatřicet, že na to mám, pořád chci. Dřív jsem jezdil až pětkrát za rok ven na sparingy, nechal jsem se mlátit. Tohle mi chybí, tohle teď nedělám. Před zápasem jsou sparingy strašně důležitý, já potřebuju ostrej sparing třikrát až čtyřikrát za týden, což teď není.
Zápas v Moskvě nedopadl, k tomu jste do Prahy přiletěl o den později, proč?
Den po zápase jsme si s trenéry udělali výlet po Moskvě, sedli jsme si na oběd, dali společný wellness, u nás to nejde, všechno je zavřený, tak jsme toho využili. Pohoda. V neděli jsme se těšili domů, ale aby toho nebylo málo, tak mě zadrželi na letišti, protože jsem měl u sebe velkou hotovost. Šel jsem na odbavení, přišel jsem k úřednici a řekl ji, že mám u sebe peníze. Místo toho, aby mi poradila, jak mám postupovat, tak mi je vzala a začala to řešit, jako bych něco pašoval.
Co se dělo dál?
Rozběhl se kolotoč, policajti začali kolem mě běhat. Dokonce byla možnost, že mě vše zabaví, do toho jsme měli třičtvrtě hodiny do odletu, tak jsem trenérům řekl, ať letí, že já to vyřeším, nejsem malej kluk. Celou situaci jsem řešil i s ruským manažerem, vyřešilo se to asi po hodině a půl, že musím zaplatit pokutu.
Kolik?
Byla ve výši čtvrt milionu rublů, což je asi 80 tisíc korun. Pak mě pustili, ještě jsem se zeptal, jestli mám nárok na náhradu za zmeškaný let. Prý nepřipadá v úvahu, takže jsem k pokutě kupoval ještě novou letenku a noc v hotelu.
Jak dospěli k takové pokutě?
Nevím, když jsem to viděl, myslel jsem, že to je nějaký vtip. Oni mě uklidňovali, že to je rublech, že to bude na naše míň (smích). Ale přesto to je hodně peněz, to je pro každého hodně. Byly to peníze pro trenéry, manažera, ty musím vyplatit.
Co se vám honilo hlavou, když jste zaplatil pokutu?
Seděl jsem na letišti na lavičce, koukal jsem, že další letadlo letí za 19 hodin, tak jsem si říkal, že to tam odsedím, stejně jako Tom Hanks ve filmu Terminál. Pak mi to ale začalo vrtat v hlavě. Já jsem se připravoval jako blázen na zápas, prohrál jsem, pak jsem zaplatil takový prachy a ještě budu sedět 19 hodin na lavičce? To bylo moc, šel jsem na hotel.
Jak vám vysvětlili pokutu?
Nevím. Oni neuměli anglicky, sypali to na mě rusky, já že nerozumím, oni, že nevadí a začali mi dávat papíry, tady podepiš, tady podepiš, tady podepiš. Ani jsem nevěděl, co podepisuju, bylo to strašný. Zavolal jsem ruskému manažerovi, on se omlouval, ale zaplatit prý musím. Já měl na peníze smlouvu, ale jim to nestačilo. Přitom by stačilo, kdyby řekli, jděte k vedlejší přepážce, tam to s vámi vyřídí. Oni to brali asi tak, že jsem to chtěl propašovat bez razítka. Druhý den mi dali razítko a všechno bylo vyřešený.
V pondělí tedy vše proběhlo bez problémů?
Ani jsem nemohl dospat, bál jsem se, jak to dopadne. Zase jsem narazil na nepříjemnou úřednici, řekl jsem ji, že chci deklarovat peníze, ona, že mám jít do jiného vchodu. Tam mě zase poslali zpátky, chvíli si mě takto přehazovali, až jeden vstřícný zaměstanec letiště šel se mnou, řekl ji, že mám všechny dokumenty, jen ať mi dá razítko a můžu odletět. Tohle se mohlo stát už v neděli, ale bohužel.
Jaké máte tedy vzpomínky na Rusko?
Už tam nejedu. (smích). Až tam příště pojedu, tak mi budou muset dát milion. Abych jim ale nekřivdil. Kolem boxu jsou lidi v pohodě. Promotéři, soupeř byl v pohodě, jsme sportovci, on má rodinu, dvě děti, jsme tátové od rodiny, bavili jsme se. Občas když ale člověk narazí na nepříjemného člověka, což nemusí být jen v Rusku, tak se nestačí divit. Ale když se ještě vrátím k té pokutě, já jsem z toho byl špatnej, pak jsem si volal se švagrem a uvědomil jsem si, že v životě jsou jiný věci důležitý. Není to fráze. Švagrovi umřel blízký člověk v rodině a já si mu začal stěžovat, přišlo mi to pak trapný. Kamarádovi se narodilo dítě. Tohle jsou věci, které vás ovlivní na celý život. Ano, zaplatil jsem nějaké peníze, zůstal jsem tam o den dýl, za měsíc o tom nebudu vědět a za rok to budu vyprávět jako veselou historku. Můžu být rád, že mám zdravou rodinu. To je hlavní.