Podle lékařů by měla sedět na pařezu a kochat se. Poslední zápas vyhrála i bez jednoho oka
05.01.2026
Autor: Barbora Poláková
A šlo se do boje v Lucerně.FOTO: Marek Cerman
Sedmatřicetiletá Kateřina Lisová na Galavečeru profesionálního boxu a K1 v Lucerně ukončila svou bohatou kariéru zápasnice MMA i postojových disciplín. Desítky let se věnovala sportu, který by dle lékařů vůbec neměla provozovat. Ale ona šla proti zdi, a i přes všechna omezení, která jí nemoc nastavila, byla hrozbou pro každou soupeřku v ringu i v kleci. Poslední zápas šla pod pravidly K1 proti Janě Janissové a náležitě si ho užila. Nechala tam úplně všechno, odešla s nadvakrát zlomenou očnicí, ale dokázala zvítězit. Po sladké tečce bude následovat operace.
Kateřino, je vaše rozhodnutí ukončit kariéru definitivní?
Never say never. Jsem známá tím, že často neříkám ‚ne'. Záleží na nabídce, ale už se mi nechce do MMA ani thaiboxu, kickboxu. Mám za sebou operaci zápěstí, kotníku, několik operací obou kolen a čeká mě operace kyčle. Možná bych vzala profesionální box, který není tak destruktivní pro tělo (otázka samozřejmě jak pro hlavu) a baví mě jeho jednoduchost, ale přitom velká hloubka. Já v boxu nevidím cíl, co nejvíc někomu ublížit, ale ovládnout prostor. Takový návrat z bojiště zpět k řemeslu.
Rozhodly tedy zdravotní důvody?
Jsem na odchodu do důchodu od doby, co jsem přišla do sportu. Zhruba ve dvaceti letech jsem se dozvěděla svou diagnózu mitochondriální myopatie. Bylo mi řečeno, že se mám rekvalifikovat na sedavé zaměstnání a kochat se na pařezu v lese. Celé ty roky se snažím přesvědčit doktory, že nemají pravdu, ačkoliv ji samozřejmě částečně (možná trochu víc) mají.
Jak se projevuje vaše onemocnění?
Laicky řečeno, moje buňky umí vytvořit základní úroveň energie na cca 80 % toho, co má zdravý člověk. Zároveň se svaly více poškozují, hůře regenerují, ovlivňuje to celý systém těla. Potřebuju mu dávat extrémní péči. Abych mohla běžně fungovat, dostala se na základ zdravého člověka, tak dělám cca deset hodin aerobního tréninku týdně. To znamená dlouhá cyklistika, běh nebo plavání na tepové frekvenci, při které byste zvládli na pohodu zpívat. Je to pro mě taková běžná údržba, jako když si člověk čistí každý den zuby.
Jak ovlivňuje vaše nemoc hubnutí do váhové kategorie?
Strašně špatně se dostávám z jakéhokoliv weight cutu na vodě. Extrémně mi to bere šťávu. Nedokážu to doplnit, ani když dělám všechno správně. V zápasech jsem pak pomalá (ještě víc než normálně), což je dobré maximálně pro fotografy, aby neměli rozmazané fotky. V červnu jsem byla na mistrovství světa GAMMA v Brazílii, kdy jsem si poprvé v životě vyshazovala váhu hezky dopředu na sádle, takže jsem nemusela shazovat na vodě vůbec. Poprvé jsem šla do zápasu s plnou energií a ten prožitek i výsledek mě samotnou dost překvapil. Škoda jen, že mi to došlo až po 20 letech zápasení.
Kde se brala motivace neposlechnout doktory a jít tak trochu proti zdi?
Jsem tvrdohlavá. Vždycky si chci udělat svůj názor. Baví mě bourat limity, posouvat hranice. Když jsem našla cestu u sebe, jak se vyrovnat zdravým jedincům, tak jsem si říkala, že pak ze svých svěřenců můžu udělat superhumans.
Proč zrovna bojové sporty, nebylo by lepší běhat ultramaratony?
Své zkušenosti z bojových sportů se následně snažím zhodnotit pak i v práci. Celý život se živím jako trenérka, pomáhá mi to i v kaskadérství, které mám jako bokovku. Je to takové perpetum mobile. Kromě toho jsou pro mě bojové sporty nejlepší platforma pro osobní rozvoj. Neumím si svůj život představit někde jinde.
Byl poslední zápas v něčem speciální?
Bylo to hodně jiné. Dala jsem do toho absolutně všechno. Měla jsem hodně překážek v přípravě. Změnila se mi soupeřka, dlouho jsem nevěděla, jestli zápas vůbec bude, protože nebyla úplně ideální komunikace s promotérem. Vše jsem se dozvěděla na poslední chvíli. Dva měsíce jsem bojovala pravděpodobně s covidem, to mě úplně sundalo, ztratila jsem šest kilo na svalech, chodila jsem na infúze, ze kterých jsem si ještě uhnala trombózu. Navíc poté, co mě v srpnu srazilo auto z kola, mám naplánovanou operaci kyčle. Můj sportovní lékař Jirka Dostal, kterému na 100 % věřím a již 8 let mi neskutečně pomáhá ve zvládání mých bláznivých nápadů, mi tentokrát velmi nedoporučoval chodit do zápasu a doslova mi řekl, že dostanu hrozně po čuni. Na druhou stranu dodal, že zakazovat mi to nemůže a ani na to nemá právo a po mém rozhodnutí do toho jít přesto jako vždy udělal vše pro to, abych měla šanci důstojně bojovat.
Proč jste ho (opět) neposlechla?
Poslední zápas jsem chtěla mít v Lucerně, protože je tam vždy skvělá atmosféra. To, co tam Matouš Rajmont a jeho tým jsou schopni vytvořit, to jsem nezažila ještě nikde jinde. Navíc je to v Praze, takže tam má možnost dorazit moje rodina a velké množství kamarádů. Mohla jsem to pojmout víc jako show a zkrátka si to užít. Měla jsem s sebou úžasnou partu kamarádů na nástup a tři trenéry. Kdyby to měl být normální zápas, tolik energie bych do toho nevložila.
Byla nějaká speciální taktika?
Domluvili jsme se, že první kolo nesmíme nechat soupeřce. Řekli jsme si, že si ji trochu načteme, pohlídáme si ji a pak začneme stupňovat tlak. To byla taktika. Dle rozhodčího jsem vyhrála první a třetí kolo, druhé naopak prohrála.
Kde se ve vás vzala síla zvednout se ve třetím kole?
Chtěla jsem do toho dát všechno ve všech třech kolech. Ale v tom druhém jsem dostala fakt hodně silnou ránu na oko. A pak další dvě. Na pravém oku se mi úplně rozhodil obraz, prakticky jsem na něj neviděla. Celý zbytek kola jsem se jen modlila, aby se to vrátilo nebo aspoň nezhoršilo. Už jsem se tam nechytla. Ve třetím to nebylo o moc lepší, ale věděla jsem teď nebo nikdy. Nešla jsem do risku, nedělala jsem frajeřinky, ale dala jsem do toho vážně všechno, co ve mně zbylo.
Bylo pro vás podstatné, jestli vyhrajete, prohrajete?
Bylo. Chtěla jsem vyhrát. Věděla jsem, že to bude těžký zápas, ale poprvé jsem si neříkala, že nejdůležitější je udělat dobrý zápas. Šla jsem do toho snad poprvé v životě s nastavením, že to chci vyhrát. I kvůli obrovské podpoře, kterou jsem tam měla. Plán byl si to užít a s výhrou je to vždycky sladší.
Následovala tedy oslava?
Nějak jsme to oslavili tam, ale já se celou dobu snažila jen přežít s tím okem. Pak jsme jeli na pohotovost, protože bolest už byla nesnesitelná. Taxík, který mířil k nám domů, jsem na poslední chvíli odvelela do Všeobecné fakultní nemocnice. Tam zjistili na dvakrát zlomenou očnici, ale mělo by to srůst samo, když se budu šetřit. Vidění se mi ještě taky nesrovnalo. V krajních pozicích vidím dvojitě a hodně to bolí.
Co se změní po ukončení zápasnické kariéry?
Slíbila jsem, že konečně začnu chodit na BJJ. Už mám doma tři kimona. Vždycky když si řeknu, že konečně začnu chodit, koupím si kimono, protože zapomenu, že už doma nějaké mám. Víc se chci věnovat věcem, které mě baví a moc mi nejdou. Na důchod se chodí válet na zem, jak jsem pochopila od kamarádů. Nevím, jestli je to úplně důchodová aktivita, ale leží se u toho (smích). Je tam strašně moc masters kategorií, takže ještě nějaké zápasy v BJJ třeba ještě budou. Jsme bojovník od narození a doufám, že tak i umřu.
