Fotbalista ze Sparty našel štěstí ve Slavii. Řízný stoper rozdává rány v boxu
04.12.2025
Autor: Libor Kalous
Tři životní epizody Václava Pence.FOTO: se souhlasem Václava Pence
Šestnáct let hrál fotbal za Spartu, nyní trénuje ve Slavii. Paradox. Navíc bývalý fotbalista propadl boxu. Václav Penc prožil před pár dny boxerskou premiéru, šel do zápasu. Bývalý řízný stoper v ringu slavil. Teď fotbalista rozdává rány mezi provazy, ale když se vrátí na trávník, probudí v sobě roky s balonem. "Nebudu lhát, v Rakousku teď padám hodně ochotně, bojím se o nohy. Tam padám už metr před soubojem a hulákám na celý stadion," směje se šestadvacetiletý bývalý sparťan, který našel štěstí ve Slavii.
Václave, proč jste přešel z fotbalu k boxu?
Já už jsem u Palce (Michal Reissinger) trénoval devět let, když jsme neměli sezonu. To jsem byl ještě v juniorce Sparty. Chodil jsem tam měsíc v kuse, takto jsem to praktikoval skoro každý rok v zimě i v létě. Šel jsem se obouchat a pak jsem šel hrát zpátky zase fotbal. K boxu mě to vždycky táhlo. Když jsem skončil s fotbalem, práci jsem si trochu urovnal, tak jsem se vrátil k bojovým sportům. Kamarádi mě poňoukali, že bych to mohl dát, tak jsem šel. Řekl jsem si, že v šestadvaceti nejsem tak starý, tak jsem do toho trochu šlápnul.
Jaké byly začátky v boxu, přece jen fotbal je odlišný sport…
Je to velký rozdíl. Před devíti lety jsem tam šel s tím, že se trochu zocelím, v jednadvacítce Sparty jsem byl mlaďoch, bylo mi sedmnáct. Souboje docela bolely, tak jsem si to chtěl takto ulehčit. Hrál jsem stopera, takže, aby mi souboje chutnaly, tak jsem tohle potřeboval.
Byl jste řízný stoper?
Jo, většinu kariéry ano, ale poslední rok jsem se trochu uklidnil. Občas mi přecvaklo, ale do soubojů jsem chodil rád.
Kolik jste dostal červených karet za kariéru?
Mám pocit, že jen dvě. Jednu jsem dostal v Táborsku a jednu teď v osmé rakouské lize za šarvátku, když jsem si od soupeře nenechal něco líbit.
Takže boxerská vložka na trávníku?
To bych neřekl, ale nechtěl jsem se nechat zranit, tak jsem se jen ohnal, to bylo všechno. Žlutá byla za mě víc na místě, ale rozhodčí byl asi přecitlivělý. Ve 44. minutě jsem měl hotovo a mohl jet domů.
Jak se změnila vaše postava po přechodu k boxu?
Nabral jsem asi tři až čtyři kila. A jsem za to i rád. Trénuju lidi, dělám momentálně na Slavii silově kondičního trenéra, což je asi paradox. Přešel jsem na druhý břeh. Skončil jsem s profi fotbalem, rozjel jsem úplně novou kariéru. Když mi zavolal šéftrenér kondičního úseku na Slavii, nebylo na co čekat. Kývnul jsem a musím říct, že jsem nadšený. Některé lidi jsem asi naštval, ale bylo i hodně pozitivních ohlasů.
Bojové sporty, to je především kontakt, jak jste snášel sparingy, rány?
Před devíti lety nade mnou Palec držel ochranou ruku. Když jsem šel s někým zkušenějším, tak ten druhý dostával informace, že mě nemůže úplně rozsekat, že mám třeba přípravu na zápas. Nebylo by dobrý mít zlomený nos, navíc jsem byl mladší pískle. Teď před zápasem jsem šel i sparingy s áčkem Spejbl gymu, tam to je tvrdý. Šel jsem se zocelit. Bylo mi řečeno, že když tohle přežiju, zápas bude pohoda. Musím říct, že se to i potvrdilo.
Byl jste v zápase nervózní?
Musím říct, že jsem těžil z fotbalu, byl jsem zvyklý, že se na mě někdo dívá, zažil jsem ve sportu náročnější situace, šlo mi třeba o smlouvu. To byl stres. Teď jsem si šel sám od sebe zaboxovat národní ligu, to mi přišlo jako odměna, byl jsem v klidu, dokonce jsem poslouchal roh. I díky tomu zápas vyšel.
Bude další zápas v ringu?
Stoprocentně. Když se všechno povede, budou mě těžko dostávat z ringu.
Třeba až profi?
Byla by to asi třešnička na dortu. Nechci tomu ale nyní obětovat deset let, že bych se chodil štípat do tělocvičny, přece jen mám tu pracovní kariéru nalajnovanou, tam mě nikdo naštěstí nebije. Kdyby se vše povedlo, asi bych byl profi zápasu někdy otevřený. Asi by to byl splněný sen, třeba, uvidíme.
Když se vrátím k fotbalu, nemrzí vás, že jste se nedostal do A týmu Sparty?
Nedostal jsem se, cesta do áčka takových klubů je strašně složitá. Možnost mohla třeba být, kdybych někde zahrál líp, ale to je kdyby. Šel jsem klasickou cestou - druhá liga, třetí, druhá. Nebylo to špatně nastavený, ale měl jsem zranění, návrat jsem uspěchal, měl jsem přetržený křížový vaz. Vrátil jsem se do formy, ale finanční podmínky ve druhé lize nebyly tak zajímavý, k tomu jsem už dělal i silově kondičního trenéra. A když nepřišla žádná dobrá nabídka, trenéřina mě bavila, tak jsem šel tímto směrem. Nemrzí mě, že jsem skončil, jsem nadšený, že jsem tohle rozhodnutí mohl udělat, že já chci. Jsem šťastný, dělám, co mě baví.
Sparťan našel štěstí ve Slavii?
Dalo by se to tak říct.
Sledujete Spartu?
Sleduju komplet ligu, mám všude kamarády, se kterými jsem hrál.
Když je ve fotbale kontakt, hráč padá, sanitka vyjíždí, v nemoci se chystá operační sál. Už jste z velkého fotbalu venku, můžete to říct, přehání fotbalisti?
Stoprocentně. Každý chce vytěžit pro svůj tým maximum. Přehání se to. Já to moc nedělal na pozici stopera. Nebudu lhát, v Rakousku teď padám hodně ochotně, bojím se o nohy. Tam padám už metr před soubojem a hulákám na celý stadion. Padám jak hruška a není mi to blbý. Ze stopera jsem se posunul na ofenzivního záložníka, už útočníky chápu. Dřív jsem na ně nadával, když mi padali pod nohy, teď to vidím jinak, všechno pro tým.