Syn je obrovský bojovník. Se zlomenou rukou Vémola pospíchal za nemocným Arnoldem
Karlos Vémola se synem v Edenu.FOTO: OKTAGON MMA
Vyhrál zlatou tečku své dlouhé bojové kariéry. Karlos Vémola v napínavém duelu porazil v Edenu Attilu Végha a ovládl trilogii. Jako odměnu získal speciální pás Oktagonu. Může jít do důchodu spokojen. Když ve tři hodiny ráno v neděli dával rozhovory, byl šťastný, unavený, zbitý a hlavně chtěl jet domů, aby mohl být u svého nemocného syna. "On je obrovský bojovník, bojuje odmalinka, má velké problémy. Chtěl bych dneska být u něj co nejdříve doma. Půjdu asi za Palem a Ondrou, poděkuji jim, dám si jednu skleničku a pak pojedu za Arnoldem," řekl Vémola při odchodu z Edenu.
Karlosi, těžký zápas a fanoušci v zádech…
Určitě, pro mě to byl velký motor. Když mi trenéři řekli, že to je 2-2, nechal jsem tam všechno. Do pátého kola jsem vletěl a nechal jsem tam všechno.
Po zápase jste neslavil, jaký byl důvod?
Já jsem opravdu byl zklamaný, věřil jsem, že oba půjdeme po ukončení. A když to skončilo na body, tak by si ten zápas asi zasloužil remízu. Já jsem makal, tvrdě trénoval a věřil jsem, že jeden z nás ten zápas ukončí.
Ale výhra je vaše…
Jsem šťastný, že jsem vyhrál. Pro mě bylo více emotivnější, když po třiceti letech snažení za mnou přišel Yakuza a dal mi černý pásek v jiu-jistu, na který jsem se fakt nadřel. Z toho mám fakt obrovskou radost.
K tomu máte i speciální pás od Oktagonu, který získal vítěz trilogie…
Ve finále si ten pásek zasloužíme oba. Šest let jsme to tady budovali, oba jsme se hrozně nadřeli. Co on dokázal za čtyři měsíce, to je neuvěřitelný. Já jsem musel dřít šest let, abych se vrátil v takové formě, v jaké on přišel po čtyřech měsících. Neuvěřitelný.
Co kdyby zápas skončil remízou, nebyl by vítěz, byl by další zápas?
To říkal Attilka, že by chtěl další zápas, já ne. Já to říkal asi s nadsázkou. Mě už nechte být. Já už zápas nechci. Čím dýl jsem v důchodu, tím víc si uvědomuju, jak moc jsem zbitej. Už potřebuju v důchodu zůstat, protože nejlepší je to ukončit na vrcholu. Eden už dlouho nebude. A nic víc než Eden pro mě není. Ondra říkal, že budou velké galavečery v Německu, ale to nejsou moji fanoušci, to není to, co zažívám tady. Jestli v nějaké rozumné době stihnou postavit větší stadion než Eden, tak mi zavolejte. Snad to nebude v šedesáti, jako když šel Mike Tyson s Jakem Paulem.
Jak moc bolavý odcházíte z Edenu?
To budu hodnotit až zítra. Určitě mám zlomenou pravou ruku, mám malinko rozkopaný žebra, šití nosu, ale zlomený není. Objektivně budu šrámy hodnotit zítra. Půjdu za doktorem Kolářem, aby mě prohlédnul, uděláme rentgeny, scany, ale jsem přesvědčený o tom, že pravá ruka je zlomená.
Takže nebude oslava?
Jsou tři ráno a já mám doma syna Arnolda, kterého se snažíme vždycky brát s sebou. Někteří fanoušci mě včera zhanili, že jsem si ho vzal na vážení. S tím, že má problémy, tak se ho snažíme mít stále u sebe, na zápas jsme ho nechtěli vzít, máme hlídání. Chtěl bych se k němu co nejdříve vrátit. Jsem rád, že jsem doručil to, co jsem mu slíbil, že jediný zápas, který v životě zažije, tak bude ten vítězný. On je obrovský bojovník, bojuje odmalinka, má velké problémy. Chtěl bych dneska být u něj co nejdříve doma. Půjdu asi za Palem a Ondrou, poděkuji jim, dám si jednu skleničku a pak pojedu za Arnoldem.