Život fightera po prohrané bitvě nekončí. Co zažil Kincl? Dočkal se sladké tečky
08.09.2021
Autor: Libor Kalous
A konec se blížil.FOTO: KSW
Před sobotní půlnocí prohrál životní zápas. Možná přijde jiný životní souboj, ale teď musel skousnout porážku v KSW. Patrik Kincl padl v titulové bitvě s Roberto Sodličem. Padl ve třetím kole na TKO. Kdo ve sportu prohrál, přidal k rozbitému tělu i nitro, ví, že přijdou hodiny, ve kterých se nechce člověk bavit. Profesionální sportovec musí po bitvě za médii. Tady šel Kincl do další bitvy. Co zažil, jak reagoval? Zápasník z All Sports Academy se rozpovídal pro kaocko.cz.
Patriku, v pondělním statusu na Facebooku jste napsal, že jste čekal první otázku od novinářů – jaké máte pocity? Byl jste zklamaný, že přišla právě tahle tradiční otázka?
Je to klasická otázka, která vždycky padá.
Jak se vám chce bavit po prohraném fightu s médii?
Jasně, nechce, je tam zklamání, ale tohle člověk musí kousnout. Dělat hrdinu, když se vyhraje, to umí každý. Je k tomu potřeba přistoupit čelem i po porážce.
Jde o součást profesionálního sportovce?
Jasně, určitě.
Chtěl jste někdy ukončit nějaký rozhovor?
To jsem měl teď ve Varšavě. Měl jsem tam dvě místa na rozhovory. Jeden prostor byl pro větší média a druhá stage byla pro ostatní média a musím říct, že tam padaly i divný otázky, bylo mi to trochu nepříjemný, ale snažil jsem se odpovídat.
Byli to zahraniční, čeští novináři?
Byli to Poláci.
Na co se ptali?
Já už si to přesně nevybavuju, ale vím, že mi to v tu chvíli bylo nepříjemný. Asi to byli kluci, kteří začínali, to bylo poznat, ale snažil jsem se nechovat jako hovado a odpovídat.
Byl jste rád, že rozhovory skončily po zápase?
Asi jo. Jo. Kdo zažil někdy podobné pocity po zápase, ví, jaké to je. Člověku se moc nechce.
Také jste napsal na Facebook, že jste byl úplně vyčerpaný. Takový stav jste zažil poprvé?
Ne, ne. Měl jsem i horší stavy po vyhraných zápasech, což je ale nejlepší pocit. Člověk je fyzicky na dně, ale hlava si užívá pocit vítězství. Teď jsem byl vyčerpaný, prohrál jsem, ale měl jsem zadostučinění, že jsem neprohrál blbě, že jsem to tam nechal.
Co neděle ráno, už jste byl v pohodě, pokud to tak jde říct?
Já jsem k tomu přistoupil tak, že Soldič je top evropský, ne-li světový zápasník, takže porážku neberu jako sportovní tragédii. Prostě tohle je vysoká liga, mohl prohrát on, prohrál jsem já. Tohle byl stoprocentně top soupeř. Mohl jsem podat lepší výkon, honilo se mi to v hlavě, ale s výsledkem jsem se srovnal.
Měl by odejít Soldič do UFC?
V TOP 10 by mohl zamíchat kartami.
Další téma byli hejteři, jak moc si je berete k srdci, do hlavy?
Tady jsem to vydýchal, hodil jsem je stranou, nečetl jsem žádné komentáře. Něco se ke mně dostalo, ale jsem s tím vyrovnaný. Když člověk vyhrává, všichni ho milují, když prohrává, dostává to sežrat. Více mi vadí, když dostávají nálož čeští kluci, pokud zápasí venku.
Přijde někdy někdo a řekne vám do očí výtku, kterou napsal na sociální sítě?
(dlouhý smích). To ne. Ale byl bych rád, kdyby někdo měl ty koule. Tihle lidi ale koule nemají.
Chtěl byste si popovídat s nimi?
Pokud by byl někdo drzý jako v komentářích, tak by asi nepřišel. Já nemám problém zápas rozebrat a pokecat si. Pokud by to byl nějaký drzoun, pozval bych ho na trénink.
A tam byste se hodil do zápasového módu?
Ne, ale dokázal bych si to udělat hezký (smích).
Opakem jsou fanoušci, kteří za vámi stojí…
Ty kráso, musím říct, že jsem čuměl, jaká mi chodila podpora. Tohle mě hodně překvapilo, bylo to šílený. Já jsem ještě všechno neprojížděl, teď jedeme na dovolenou, když bude čas, chci lidem odepsat, nechci se na ně vykašlat. Po zápase jsem se věnoval rodině, telefon jsem hodil stranou. Viděl jsem množství zpráv, jen na pár jsem odpověděl.
Co vám řekla žena jako první při příjezdu z Polska?
Tohle nevím, ale je super, že když prohrajete, většina zápasníků necítí zklamání k sobě, ale zklamání vůči týmu, sparingpartnerům, rodině. Tohle jsou ve finále lidi, kteří za vámi vždy stojí. Já jsem si tohle ověřil. Nehledě na výsledek mám kolem sebe super lidi, kteří za mnou stojí a nedělají z toho tragédii. A malé dceři to je úplně šumák. Ta je ráda, že jsem doma, že se ji věnuju.
Když jste vzal dceru do náruče, byl to nejlepší lék na smutek, zklamání?
Já jsem nebyl extra smutný, po cestě jsem si to srovnal a přetavil jsem to v nějakou motivaci do budoucna. Těšil jsem se domů, dcera mě vytrhne od sportu, teď se jí věnuju a člověk tolik o MMA nepřemýšlí, odstřihne se. Jsem s rodinou a spokojený.