Zpověď českého bojovníka. O těžkých časech, lásce k manželce i napraveném vztahu s otcem
29.05.2025
Autor: Ondřej Popper
Martin Prázdný a jeho životní střípky. FOTO: se souhlasem Martina Prázdného
Je to zabiják, co granáty skládá soupeře jak šraňky. Už v pátek ho na RFA 23 čeká srážka s brazilským tvrďákem Apollem, ty největší výzvy má už ale Martin Prázdný dávno za sebou. Našel ztracenou lásku k otci, ze rváče se stal elitním sportovcem. Nejen o tom povyprávěl otevřeně v rozhovoru pro kaocko.cz.
Martine, jak vzpomínáte na své dětství?
Moc hezkých vzpomínek na něj bohužel nemám. Jedině na ty s babičkou a dědou, u nichž jsem se schovával před realitou. Nebo ty z fotbalu, který jsem sám hrál a právě děda mě na něj často vodil. Na výlety a tak jsme s rodiče nejezdili, protože táta byl alkoholik a všechno propil, hádky byly u nás na denním pořádku. Celkově se děly dost škaredé věci, někdy nebyl táta doma ani o Vánocích. Občas jsem chtěl zakročit. Strach mi to ale nedovolil.
Jak vaše složité dětství ovlivnilo to, že se vaší vášní staly bojové sporty?
Přes to všechno neberu mé dětství nijak tragicky. Když ty příběhy vyprávím manželce, nechápe a lituje mě, ale já už to hodil za hlavu. Beru to jako životní zkušenost, která ze mě udělala lepšího bojovníka.
Navíc dnes už jsou vaše vztahy s tátou výborné, mám pravdu?
Je to tak. Už přes 15 let nepije a já jsem na něj hrdý. Stal se mým životním vzorem za to, jak se s tím dokázal poprat. Teď je mým největším fanouškem. O mých soupeřích toho ví víc než já, dokonce mi po zápasech dává i odměnu. On i máma mě moc podporují, s oběma mám nyní krásný vztah. Vždycky je rád vidím.
A byl to právě otec, kdo vás přivedl k boxu?
Trochu ano, neboť on sám chvíli boxoval. Navíc mi vždycky říkal, že ať už se děje cokoliv, musím umět ochránit svou rodinu.
Bavily vás tedy bojové sporty už jako kluka?
Jasně. Sledoval jsem filmy i zápasy. I když jsem většinou prohrával, nikoho jsem se nebál, často jsem se pral. K bojovým sportům mě ale nejvíc přivedl fotbal. Chtěl jsem být chuligánem. Prostě někam patřit.
Boxuje i někdo jiný z rodiny?
Boxoval i můj brácha. Dokonce jsme měli zápas na stejném galavečeru. Mám i ségru a ještě dalšího bráchu, jemuž se teď narodil syn, o to radši za nimi jezdím.
Osamostatnil vás box po všech stránkách?
Myslím si, že ano. Hned po škole jsem odešel z domu, našel si práci a začal se starat sám o sebe. Z kluka, co se chtěl prát na fotbale, se stal sportovec. Už v 17 letech jsem měl přitom podmínku za rvačku. Kdybych neboxoval, asi bych skončil ve vězení.
Nastaly časy, kdy jste chtěl se sportem seknout?
Začátky byly těžké. Chtěl jsem se co nejdřív stát mistrem světa a schválně si bral ty nejtěžší výzvy. Třeba už ve třetím zápase jsem boxoval s mistrem Polska, který měl za sebou přes 250 bitev. Hodně jsem tak prohrával a v jednu chvíli mi už došla trpělivost. Brečel jsem. Šel jsem za kamarádem, že na to kašlu, že trénuji každý den a ještě si přidávám, ale stejně to nestačí. Řekl mi, ať ještě vydržím, že se to brzy otočí. Měl pravdu. Už za rok se totiž ze mě stal mistr republiky.
Kdo je teď pro vás největší oporou? Motorem, jenž vás žene vpřed?
Rozhodně má manželka. Trénuje se mnou, děláme spolu váhu. Jezdí se mnou i na kempy, za tři roky jsme jich společně absolvovali hned osm. Pomáhá mi vlastně úplně se vším. Naučila mě věřit v sebe, taky je to strašný dříč. Má svou firmu na opravu sedel na koně, vedle ní se zkrátka nemůžeš nikdy flákat (směje se). Když vidíš, jak je cílevědomá, je to pro tebe ten hnací motor. Obdivuji ji. Zatím spolu máme jen pejska, jenž je takové naše dítě, už ale plánujeme skutečnou rodinu. Musím říct, že se na roli táty hrozně těším. Všechno, co jsem jako dítě sám neměl, dám tomu svému.
A prozradíte vaše životní motto?
Cokoliv si lidská mysl může jenom představit, to jde taky dokázat.